Ukázky:

Ulice a uličky Malé Strany a Hradčan

Město Hradčany Hradčany jako město vznikly z předhradí někdy kolem roku 1320 z iniciativy nejvyššího purkrabího Hynka Berky z Dubé, jenž zastupoval často nepřítomného krále Jana Lucemburského. Vznikly jako třetí město na území Prahy, z osady obyvatel, kteří bydleli kolem Hradu, jako řešení pro stále více přelidněný samotný Hrad. Postupem času se pak Hradčany spolu s Pražským hradem staly symbolem města i státu, výjimečnou dominantou. Teprve císař Rudolf II. povýšil Hradčany v roce 1598 na město královské a až Marie Terezie v roce 1756 učinila z Hradčan čtvrté město pražské. Zpočátku bylo tvořeno jen zástavbou kolem náměstí, centrum tvořilo tržiště. Hradby vedly podél Jeleního příkopu a podél Úvozu. Na konci Kanovnické ulice byla brána Špitálská či Šárecká, v polovině Loretánské ulice brána Strahovská, nad Úvozem brána sv. Benedikta či Dlážděná a brána proti mostu do Hradu. K potoku Brusnici vedla ještě fortna v těsné blízkosti dnešního arcibiskupského paláce. Karel IV. při rozšiřování Malé Strany nechal v letech 1360–62 vybudovat nové hradby, do nichž zapojil i Hradčany s Pohořelcem, Strahov a Petřín.

Kniha o čokoládě

Petřín a Strahov

Hladová zeď a barokní opevnění Hladová zeď na Petříně patří k nejznámějším pražským gotickým památkám, a proto se jí nemohly vyhnout ani pověsti. Jeden z nejpilnějších předkladatelů pověstí, Josef Svátek, uvádí: „Za císaře Karla IV. byla jednoho roku v Čechách velká neúroda, takže hlad a mor v lidu povstaly. Lidé umírali hladem jako mouchy a tak císař, pohnut lítostí nad bídou chudého lidu pražského, kázal stavěti novou zeď hradební od Hradčan přes vrch Petřín dolů k řece Vltavě, aby lidé při stavbě její práci a obživu nalezli. ... ... Hladová zeď byla vyobrazena na mnohých vedutách Prahy, jednak pro svoji atraktivitu, a jednak byla vskutku nepřehlédnutelná. Svahy Petřína pokrývaly vinice, později i ovocné sady, ale ne vysoké vzrostlé stromy, jako je tomu dnes. Již na nejstarším pohledu na Prahu, na dřevorytu Schedelovy Liber chronicarum z roku 1493, je zachycena Hladová zeď se svým charakteristickým cimbuřím a věžemi, které měly zvyšovat její obranyschopnost. Je i na takzvaném Vratislavském prospektu z roku 1562, kde je zachycena vlevo na předním plánu ve své střední části na zlomu petřínského svahu. ...

Ukázka z knihy Praha 7 křížem krážem, z kapitoly Sedm procházek

Na území Prahy 7 leží několik staveb mimořádné úrovně, takové, která svým významem přesahuje nejen hranice obvodu a Prahy, ale i celé České republiky. Patří k nim Průmyslový palác na Výstavišti s jedinečnou železnou konstrukcí, konstruktivistický Veletržní palác – jedna z největších staveb své doby, funkcionalistický palác Elektrických podniků nebo restaurační pavilon v Letenských sadech, který sem byl přenesen z bruselského areálu EXPO ´58. Z památkového hlediska jsou velmi významné další oblasti, především převážně secesní zástavba Bubenče v Ovenecké, Šmeralově a Čechově ulici a jejich okolí. … Architektura Bubenče aneb Od Sparty ke Kamenické ulici Čtvrť Bubeneč, připojená k Velké Praze v minulém století, je dnes rozdělena mezi Prahu 6 a 7. Naše druhá procházka se týká jen míst, která leží v sedmém obvodu. Nejprve se vydáme k fotbalovému stadionu Sparty na západní straně. Původní dřevěný stadion získal ve třicátých letech betonovou tribunu (arch. Václav Hudec). Celkové přestavby se dočkal v letech šedesátých podle projektu architektů Vladimíra Syrovátky a Cyrila Mandela. Průčelí do třídy Milady Horákové zdobila kovová plastika Vladimíra Janouška, odstraněná během kontroverzní adaptace v polovině devadesátých let, kdy stadion získal také nový nátěr – místo původní černé je dnes ocelová konstrukce modrá. Postupujeme-li směrem na výhod, míjíme rozlehlý blok čtrnácti funkcionalistických činžovních domů s luxusními byty, zvaný Molochov. Projektovali je těsně před druhou světovou válkou renomovaní architekti Otto a Karl Kohnové, Ernst Mühlstein s Viktorem Fürthem, Leo Lauermann, František Votava a Josef Havlíček, který dal celému bloku jednotný vnější kabát. V krajním domě u Korunovační ulice bývala známá kavárna Letná. Za Molochovem je dnes trochu ukryta bývalá dominanta Letné – vodárenská věž, kterou v roce 1888 navrhl městský architekt Jindřich Fialka (mj. autor Městské tržnice v Rytířské ulici nebo Slovanského domu na Žofíně). Ve věži dnes nabízí návštěvníkům příjemné prostředí čajovna, z jejíchž oken je hezký výhled na Prahu. Paralelně s třídou Milady Horákové běží ulice Na Výšinách. V ní stojí za pozornost nárožní neobarokní dům (č. 2), kde býval již dříve zmíněný hotel Belvedere, v němž údajně bydlel kdysi Lenin (stavbu projektoval na počátku 20. století Josef Pospíšil) a dvojice domů ve stylu střízlivé moderny od Kotěrova žáka Jana Mayera (č. 10–12).

Kronika plynárenství

Když francouzský stavitel silnic a mostů inženýr Filip Lebon předváděl roku 1801 veřejně za vstupné 3 franky v pařížském hotelu Seignelay v Rue St. Dominique svůj vynález – nazývaný termolampou – na výrobu plynu karbonizací dřeva a na jeho úpravu, uskladnění, rozvod a použití, určitě netušil, že tím odstartoval vznik plynárenství. Právě tento vynález napodobila totiž řada Lebonových současníků, kteří ho uměli lépe prakticky uplatnit a prodat než sám vynálezce. 1807 – v Londýně na Pall-Mall bylo zahájeno první plynové osvětlení ulic (F.A.Winzer-Winsor). Byl to počátek veřejného osvětlení vůbec. Do této doby byl plyn vyráběn jen přímo v místech spotřeby. Winsor musel lampy rozžíhat sám, protože k tomu neměl nikdo odvahu. Lidé se domnívali, že je v trubkách oheň. Potrubí bylo z olověných trubek, plyn uskladňoval Winsor v balonech… 1869 – postavena a uvedena do provozu plynárna v Hradci Králové. Při pokládání základního kamene, na kterém byl nápis „Budiž světlo“, pronesl 23. 5. téhož roku starosta Sokola Lorenc památná slova: “Tmo, kde jsi, kliď se!“ Za pět měsíců na to byla plynárna uvedena do provozu, v němž zůstala téměř 50 let…

Historie mlékárenství v Čechách , na Moravě a ve Slezsku, II. díl

Prvotním článkem mlékárenského průmyslu je výkup a svoz mléka. Zatímco dnes se producenti potýkají s problémy jak mléko prodat, v poválečných letech byla situace opačná. Po roce 1948 museli být drobní a střední rolníci přesvědčováni o nutnosti plnění dodávek mléka. Není pochyb o tom, že toto „přesvědčování“ se mnohdy nedělo v rukavičkách. Všeobecná dodávková povinnost mléka byla v českých krajích zavedena vlastně již s příchodem okupace. Podle tehdejších předpisů byli všichni držitelé krav povinni dodávat do mlékáren veškeré nadojené mléko po odpočtu vlastní omezené spotřeby, mléka ke krmení a povoleného přímého prodeje mléka spotřebitelům. Tato povinnost byla pak změněna vyhláškou Ministerstva výživy č. 2636 ze dne 3. listopadu 1948, která zavedla dodávkové kontingenty. V padesátých letech bylo 95 % spotřeby určeno na mléčné výrobky pro výživu a krmiva. Nebyl brán zřetel na spotřebu sušených a zahuštěných mlék a ostatních výrobků. Z porovnání spotřeby mléka a mléčných výrobků s množstvím vykoupeného mléka je zřejmé, že pět krajů (Praha, Ostrava, Ústí nad Labem, Karlovy Vary a Brno) bylo nesoběstačných a osm (Hradec Králové, Jihlava, České Budějovice, Pardubice, Plzeň, Olomouc, Gottwaldov a Liberec) přebytkových. … Máslo patřilo u nás k základním a oblíbeným potravinám. Průměrná spotřeba na obyvatele z roku 1936 ve výši 5,6 kg byla po válce opětovně dosažena již v padesátých letech a postupně se zvyšovala v osmdesátých letech až k hranici 10 kg, aby následně v souvislosti s novými trendy výživy a otevřením trhu poklesla pod 4 kg.

Historie farmacie v Českých zemích

Pro 13. století máme doklady o lékárnících jen z pražských měst. Mezi nejstaršími známými jmény jsou z roku 1275 Conradus, apothecarius Pragensis, z roku 1287 Magister Bandinus de Arecio (z italského Arezza), jenž byl přibližně do roku 1325 osobním lékárníkem krále Jana Lucemburského, a Conradus dictus Riczhardus apothecarius je připomínán k roku 1296. Byli to zřejmě vesměs cizinci. Je známo, že král Václav II. měl svého dvorního lékárníka. Ve Starém Městě pražském působili od sklonku 13. století vždy nejméně dva až tři lékárníci současně. … lékárníci se usazovali v pevných domech zpravidla na rušných místech, na náměstích nebo hlavních ulicích. Taková lékárna byla už souborem několika provozních místností a pracovišť. Jakási norma pro uspořádání lékárenských místností se ustálila v 15. století. Směrem do ulice byla situována výdejní a recepturní místnost, kde se podle lékařského receptu zhotovovaly léčivé přípravky. Po obvodu byla umístěna repositoria, tj. police na podstavě z několika řad zásuvek. Ukládaly se na ně léčiva nebo přípravky potřebné k receptuře, v dřevěných, keramických, skleněných či kovových stojatkách, zdobených podle soudobého uměleckého stylu. Ve spodních zásuvkách se převážně uchovávaly rostlinné drogy, ale i obalový materiál, sáčky, krabičky aj. Přípravky se z oficíny vydávaly oknem na ulici nebo malým okénkem do průchodu. Teprve během 17. a 18. století mohl pacient vstupovat dovnitř až k pracovnímu stolu, k tzv. lékárenské nebo recepturní táře. Tovární výroba léčiv se u nás začala rychleji rozvíjet v sedmdesátých letech 19. století. Mezi významné chemické a farmaceutické podniky patřil Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, který vznikl již v roce 1856 a před rokem 1887 měl výzkumnou laboratoř. Vyráběla se zde anorganická i organická léčiva, např. manganistan draselný či chloroform apod. Zhruba v roce 1857 začal připravovat své speciality pražský lékárník B. Fragner. Jeho příkladu následovali další lékárníci, např.olomoucký A. Meissner, který od roku 1850 vyráběl silice, esence a mandlový olej, později také vanilin. Podobně jako ve třicátých letech v západní Evropě to u nás také byli vědecky vyspělí a zároveň hospodářsky silní lékárníci. Patřil k nim pražský J. Fürst, jenž od roku 1860 vyráběl Gastrophan, později další přípravky, mj. Davidovo thé, které úspěšně vyvážel i do sousedních zemí. Karlínský J. F. Král vyráběl železité přípravky a roku 1868 spojil svoji výrobu s J. Fürstem. J. F. Král v roce 1865 popsal v jedné ze svých publikací stroj na lisování tzv. františků, který může být považován za první tabletovací stroj na evropském kontinentu….

Kniha o Praze 14

Co na sebe prof. PhDr. František Šmahel, DrSc., neprozradil, lze nalézt v různých životopisných příručkách. Jeho oborem jsou dějiny pozdního středověku… V letech 1990 až 1998 byl ředitelem Historického ústavu AV ČR, získal řadu významných ocenění doma i v zahraničí, mimo jiné je korespondujícím členem anglické Královské historické společnosti, Britské Akademie a čestným členem Americké asociace historiků… „Patřím k nejstarším obyvatelům sídliště Černý Most II, a to věkem i ,seděním´ na tomto místě. Slovo v uvozovkách napovídá mé povolání, o němž záhy bude řeč. Než jsme se sem nastěhovali, kolovaly o tomto místě všelijaké pověsti, které jako by odpovídaly jeho názvu. Ten mne sám o sobě nijak neodrazoval, dokonce se mi svou tajemností dodnes líbí…. Když jsme se sem nastěhovali, byli jsme první v ulici a za námi byla venkovská humna. Přítel, který nás přijel navštívit z Brna, měl nám za zlé, že jsme mu nedoporučili vystoupit v Kolíně. Tak to k nám ještě před několika lety bylo z centra Prahy daleko. Dnes do nákupního centra v sousedství našeho sídliště přijíždí tolik lidí ze široka daleka, že nemáme kde zaparkovat. Také okolí se trochu zušlechťuje, jen zeleně je stále málo, a na nových domech může dokonce i oko spočinout. Rozhodně již neplatí výrok jiného kolegy při pohledu na původně šedou masu obytných bloků: ,tady také žijí lidé?´… Dříve jsem se do dnešní Prahy 14 nejdále dostával na Lehovec, kam jsem občas přijížděl s tramvají. Nikoli však jako cestující, nýbrž jako řidič. Na tom není nic zvláštního, cech pražských dopraváků sice nepožívá zvláštních výsad jako před druhou světovou válkou, o to je však dnes početnější. Zvláštnost, nikoli výjimečnost, spočívala v tom, že jsem do pankrácké vozovny nastoupil přímo z Historického ústavu Československé akademie věd. Moji nadřízení se ke mně chovali noblesně, a pokud žijí, snad je má slova potěší. Také s kolegy řidiči jsem dobře vycházel a měl jsem mezi nimi přátele, ať už věděli o mých titulech či nikoli. Při přestávkách na konečných jsem četl novou literaturu, někdy jsem dokonce stačil zapsat několik poznámek. Třebaže nepatřím k typu roztržitých profesorů, tu a tam jsem za pět let něco popletl. Někdy jsem špatně ohlásil jméno stanice, s tím se tehdy začínalo a my řidiči jsme mikrofon příliš v lásce neměli. Dvakrát jsem dokonce zamířil s tramvají chybným směrem, což při dopoledním a odpoledním střídání tratí při tak zvaných ,šejdrech´ není nic divného. Po úmrtí mé první ženy Nadi jsem musel tramvajáckou profesi opustit, neboť při směnném provozu jsem nemohl pečovat o malé děti. Pro pojmenování svého vzpomínkového vyprávění jsem obměnil název známé básně Jana Nerudy Vším jsem byl rád. Byly chvíle, kdy jsem se spolu s obdobně postiženými přáteli a kolegy domníval, že těžké životní zkoušky a poznání různého prostředí jsou pro historika tou nejlepší kvalifikací pro pochopení velkých společenských převratů i dějinného směřování ve znamení pokroku, které nejednou vede od zlého k horšímu. Skutečně také jsem se snažil pochopit úděl lidských zástupů a snad i z tohoto důvodu jsem menší pozornost věnoval atraktivnímu prostředí královských dvorů a šlechtických sídel. Rozhodně však není bezpodmínečně nutné, aby dobrý historik prošel svízelnou školou života…“ Počernický rybník se zapsal do dějin světových přírodních věd tím, že u něho byla zřízena první česká terénní laboratoř a současně první hydrobiologická stanice na světě. Podívejme se, jak se to stalo. Byli u toho prof. Dr. Antonín Frič a Dr. V. Vávra. Od založení Komitétu pro přírodovědecké prozkoumání Čech v roce 1864 byl jednou z hlavních úloh zoologického oddělení také výzkum zvířeny našich jezer, rybníků a řek. O výzkumech se v Praze i jinde konaly přednášky, ale bylo konstatováno, že tyto namáhavé práce došly jen malého uznání a vůbec žádné podpory. .. Vznikl proto nápad zřídit po vzoru nizozemských přírodovědců malou přenosnou laboratoř – tehdy tzv. létací stanici. … Stanice byla dne 2. června 1888 postavena „...u Dolno-Počernického rybníku, tři hodiny od Prahy, načež 15. června počalo se pracovati. Malá tato budova jest zhotovena ze dřeva, sestává se z 80 dílů, které celkem váží asi 1000 kg. K postavení stačí 2 a 1/2 hodiny, k rozebrání 1 a 1/2 hodiny. Uvnitř poskytuje 12 m2 plochy, má dvě na sever umístěná okna, jejichž okenice otevřeny tvoří dva prostranné pracovní stoly. Na stěnách jsou umístěny police a malá chamottová kamínka slouží k řízení teploty.“ Na vnitřní zařízení povolil tehdy Komitét pro přírodní výzkum Čech obnos sto zlatých, mikroskopy byly nejprve vypůjčeny z muzea, později zakoupeny z peněz České Královské Akademie Nauk. Domek stál na severním (pravém) břehu rybníka, asi uprostřed jeho délky, naproti strážnímu domku dráhy. Za první dva roky byla stanice použita asi třicetkrát. Přírodovědci tehdy měřili směr a sílu větru, teplotu vody a vzduchu a na dnešní poměry velmi pečlivě a moderními způsoby zkoumali vzorky planktonních živočichů a řas a také rybniční dno. Všechny postupy byly velmi podrobně popsány a zdůvodněny. Vzorky se odebíraly s nejvyšší pečlivostí i v noci a také v zimě, pod ledem.

Kniha o Praze 15

První hostivařský spolek – Jednota hasičsko-sokolská – byl praktický a užitečný, neměl však (jak se zmiňujeme v kapitole o sportu) dlouhého trvání. A tak se roku 1876 sešlo v hostinci Bazar „několik nadšenců pro humanitu a za přispění přátel Franty Čecha, obec. tajemníka, Jana Chodounského, Préla, Matyáše Hály a Tomáše Růžičky založilo spolek pro ochranu nešťastného a v nebezpečí se nacházejícího“. Spolek vyvíjel neúnavnou činnost a to jak ve cvičení, tak při častých výjezdech k požárům v Hostivaři i v okolních obcích. Nejprve měl jen starou stříkačku a skromný inventář, časem si však získal respekt, a tak obec zakoupila stříkačku „novou, moderitě odpovídající“. Přesto se již v roce 1880 volá po znovuzřízení sboru a nových stanovách. … Není bez zajímavosti, že se hostivařský sbor účastnil s novou stříkačkou hašení požáru Národního divadla dne 12. srpna 1881. V roce 1884 měl už 598 přispívajících. Od roku 1887 byly každoročně pořádány šibřinky, které se „těšily přehojné účasti jak místního, tak i okolního obecenstva a finančně vždy dominovaly“. Na přelomu 19. a 20. století vznikl Spolek pro okrašlování a ochranu domoviny v Hostivaři, neboli Okrašlovací spolek, jehož dlouholetým předsedou byl Antonín Jakeš (přednosta nádraží v Hostivaři a náruživý fotograf). Členové spolku zasázeli topoly pod nádražím, stromy v lesoparku, kde rovněž postavili vyhlídkový pavilonek zvaný Na krásné vyhlídce, vybudovali taras mezi ulicemi Na Plískavě a Hostivařskou a provedli mnoho dalších akcí na zkrášlení obce. Již v roce 1903 výtěžky ze zábav věnovali pokladně Sdružení ku postavení Husova pomníku v Hostivaři. V roce 1905 zaslal Okrašlovací spolek na úřad pro správu zemských statků jako na patrona kostela žádost, aby byla odstraněna kostelní zvonice. Jevila se jim v té době jako nedůstojná. Úřad – byť to jistě nebylo z důvodů estetických – se naštěstí odmítl žádostí zabývat, a tak zůstala památná zvonice zachována. … Z vyprávění Jiří Grygara – astronoma: „Hostivař, Hostipeč, Hostismaž – jméno Hostivař ve mně budilo nejrůznější asociace dávno předtím, než mne sem osud zavál. Vybízelo ke slovním hříčkám, z nichž ta v nadpisu pochází tuším od Jana Vodňanského. Svým zahraničním přátelům překládám Hostivař jako Guest-Grill, a oni se pak na mne koukají poněkud podezíravě, jako že tu žili kanibalové. … Když jsem si šel v roce 1982 okouknout své příští bydliště, hledal jsem především, zda je někde poblíž kostel, a tak mne potěšilo, že je od našeho paneláku co by kamenem dohodil (tedy dohodil by to světový rekordman v hodu kamenem, já ne). Navíc je kostel Stětí sv. Jana Křtitele řádně starobylý, a to mne nadchlo ještě víc. Pak jsem se zatoulal na hřbitov a podle očekávání jsem tam objevil hrobku Antonína Švehly, zajisté nejvýznamnějšího hostivařského rodáka, o kterém se ovšem v té době ještě nesmělo moc mluvit, ale na něhož jsme byli všichni právem pyšni. Nečekal jsem však, že tam najdu náhrobek literárního kritika a spisovatele F. X. Šaldy – jedné z nejvýznamnějších postav naší literární scény z období 1. republiky. Sám mám totiž k 1. republice nostalgický vztah, protože její ideály mi vštěpovali rodiče od nejútlejšího dětství a je mi velmi líto, že v dnešní době si veřejnost těchto hodnot už příliš nepovažuje.“…

Novoměstská radnice – Karlovo náměstí

Dne 15. července 1559 ve večerních hodinách uhodil do věže blesk a ta vyhořela i s hodinami, které na ní byly, zvon se velkým žárem slil. Navíc byla zničena radní světnice, přilehlá k věži. Stalo se tak přesto, „… že byl velký příval a pršelo hustě“. Požár to byl jistě veliký. V jeho počátcích měšťan Václav Tyšlár vběhl do věže, aby šturmováním na zvon svolal obyvatele k hašení. Byl však ohněm náhle obklíčen a uhořel. Po dvou letech od požáru byly věž i radnice obnoveny. V roce 1565 bal vsazen zpět do věže velký zvon, který ze starého zhotovil novoměstský radní, slavný zvonař Brukví z Cimperku. Na zvonu byl vedle jiných umístěn latinský nápis, jenž v českém překladu zní: „Obec bez zákonů, zákony bez moci výkonné jsou jako zvon bez srdce, nepořídiť ničeho, nemá-li síly potrestati zatvrzelce. Tento zvon roku 1559 bleskem rozlit, nákladem rady a obyvatel Nového Města pražského znovuzřízen k obecnému účelu veřejného orloje s pomocí Boží Brikcím, měšťanem této obce, 1565.“ V souvislosti s tímto zvonem se dne 4. února 1696 udála podivná věc. Zvon sám od sebe pětkrát zazvonil, jako by při ohni šturmoval. Udivení věžníci, bydlící na věži, ji celou prohledali, ale nikoho nenalezli. O případu informovali městskou radu a vše pod přísahou potvrdili. … V roce 1520 bylo přikročeno k razantní přestavbě radnice, která skončila v roce 1526 a přinesla i změnu do architektury věže. Ta měla původně v dolejší části bránu a byla průchozí. Při přestavbě byl průchod vedoucí od východu k západu zazděn, neboť jižní křídlo vystoupilo poněkud do náměstí. Právě toto radniční křídlo bylo rozšířeno směrem západním, přestavěno v renesančním slohu a přitom opatřeno vysokými pozdně gotickými štíty.